Foto: Dana Moree. Zdroj: Eduzín
Děti dnes vyrůstají v systému, kde nemohou ukázat, v čem jsou dobré. „Můžeme je oblbnout maximálně tak čtyři roky, pak už samy vidí, že něco je špatně,” upozorňuje v pokračování reportáže lektorka Dana Moree, která působí na Karlově univerzitě a na pozvání škol zlepšuje tamní atmosféru. Cílem je, aby se žáci i učitelé cítili dobře.
Za pár dní začne školní rok. I to je příležitost k oslavě. Jakou roli dnes hrají na školách různé slavnosti a další rituály?
Mezi rokem 1948 a 1989 bylo rituálů hodně, ale byly hodně zpolitizované, a tím pádem pro učitele často prázdné. Když už to pak nebylo centrálně dané, tak si každá škola hledala své cesty. A mám pocit, že dnes už mají ve školách rituály, které vznikly jinak – někdo přišel s nápadem a měl chuť něco uspořádat. Tam, kde je lidem ve školách dobře, tam se na takové akce zpravidla těší. Jinde to může být jen povinnost.
Slavnost z povinnosti, to zní jako utrpení…
To máte stejné jako s Vánoci, někde se na ně těší, jinde ne, protože vědí, že to bude peklo. A myslím si, že nejstrašnější varianta je, když je to peklo, ale my se tváříme, že to je ráj. Tady mluvím o reflektivitě, tedy všímavosti. Celé je to o tom, že začneme vnímat sami sebe. Důležité je umět dobře zacházet sám se sebou, se svými emocemi a svým tělem. Poté se začne měnit i vztah s okolím.
Je tedy dobré si v takovou chvíli, tím myslím třeba ty Vánoce, říct: Prosím vás, tohle nechci. Pojďme se bavit o tom, jak to zařídit, aby nám všem bylo dobře. A taky se můžeme zeptat dětí, co by je bavilo. Může to být obrovská úleva, když si řekneme, že nás to prostě nebaví. A můžeme si vymyslet něco, co by nás bavilo. Třeba půjdeme místo besídky na plavečák. No a co? Nebo najdeme způsob, jak besídku udělat tak, abychom si ji společně užili.
Jak moc bývá pro ředitele důležité, jak se děti cítí ve škole?
Znám skvělé ředitele, kteří to mají jako absolutní prioritu. A to i často na školách ve velmi problémových lokalitách. Většina škol, která prošla proměnou, začala právě tím, že měnila klima ve škole. Měnili vztahy, měnili kulturu školy. A paralelně s tím měnili i to, jak věci dělají, jak rozdělují děti do tříd. Ale vždy začínali kulturou školy. Já si myslím, že výhradně výkonnostní uvažování je problém.
Výkonnostní myšlení… Co tím přesně myslíte?
V momentě, kdy redukuji pobyt ve škole na výkon měřený známkami, tak je něco špatně. Když se podívám, jaké profese potřebujeme během týdne, tak to jsou často profese, kde je kombinace nějaké znalosti a nějaké dovednosti – od kadeřníka po doktora. A navíc se snažíme chodit na místa, kde se k nám chovají hezky, laskavě. Děti od šesti let jsou do vzdělávacího systému zvané s perspektivou toho, že v pětadvaceti budou mít první dobrou práci. Tráví ve škole dvacet let svého života! Připravují se vsedě na sedavý způsob života, takže čtou, píší, důležité je hlavně být v klidu. Ale ony takhle často žít nebudou a vědí to. Svět venku vypadá jinak. Říkáme jim, že tohle všechno je třeba vydržet k tomu, aby se v páté třídě dostaly na osmileté gymnázium, pak v deváté třídě udělaly přijímačky CERMATu na střední školu, které nezjišťují, kolik toho skutečně vědí, ale jak se naučily testy vyplňovat, a pak to samé absolvují po maturitě, aby se dostaly na vysokou školu. Vzniká tu paradoxní systém, který neodpovídá světu, na který se děti chystají. A ty děti nám tohle „žerou” možná první čtyři roky školní docházky. Jenže pak nám to „žrát” přestanou, protože nejsou hloupé, vidí svět venku.
Celou reportáž čtěte na webu eduzín.cz