Foto: Jana Potužníková. Zdroj: Eduzín
Když moje dcera nastupovala do první třídy, hned na počátku jsem přinesla dopis její třídní učitelce. Osobní, velmi otevřeně psaný, vytištěný a zalepený v obálce. Žádný smazatelný e-mail. Dopis, který mně jako mámě neskutečně ulevil od všech strachů, které jsem měla spojené s nástupem dcery do školy. A který – jak už s odstupem vím – pomohl i učitelce v komunikaci s mojí dcerou i se mnou samotnou. Možná i pro vás může být dopis cestou, jak nastavit vztahy se školou?
Pro mě jako pro mámu to byla složitá situace. Přestup ze vzdálenější komunitní lesní školky do „státní školy“ mě děsil celý předškolní rok. Byla jsem na schůzce s ředitelkou, vzala svou dceru na prohlídku školy, ale pořád jsem měla spoustu obav. Moje dcera tam nebude vůbec nikoho znát – protože ostatní děti chodily do místní státní školky. Díky tomu, jak ji vedla lesní školka, by se mohla zdát být drzou – ale ona se třeba jen naučila, že její názor je stejně důležitý jako ten dospělácký. Celé tři roky ve školce dospělákům tykala. Nikdy ji nikdo nenutil celý den sedět, žila doteď ve světě, kde učení probíhalo venku. A navíc, šla do školy jen tři dny po šestých narozeninách, a přestože mi odborníci potvrdili, že je zralá, viděla jsem v tom jako máma její potenciální zranitelnost.
Bylo toho na mě moc a jediné, co jsem věděla, bylo, že vyřešit to musím sama. A dobře. Protože co děláte vy, když se jako rodiče cítíte zranitelní nebo vidíte zranitelnost svého dítěte? Panika ničemu nepomůže. Kontraproduktivní jsou i momenty, kdy si v hlavě „vymyslíte“ brutální scénáře toho, jak věci, ze kterých máte obavy, můžou dopadnout blbě. To se pak totiž může stát, že se zavřete ve svých představách a přestanete vidět realitu, která blbě být vůbec nemusí. Můžete mít tendence až příliš kontrolovat situaci, ale tím jen zasejete semínko strachu. Nebo semínko nedůvěry ve školu – ve kterou jsem ovšem naopak potřebovala, aby moje dcera věřila. Ale aby mohla ona, musela jsem já. A… jak to do háje udělat?
Celý článek čtete na webu Eduzín.cz