Foto: Kateřina Lánská. Zdroj: Eduin
Před blížícími se volbami přináší Eduin.cz sérii rozhovorů s několika prezidentskými kandidáty. Jaké mají vzpomínky na svou školní docházku? Jaké problémy podle nich trápí české vzdělávání? A patří do škol na stěnu obraz hlavy státu? První rozhovor je s Pavlem Fischerem, nejen o inkluzi.
„Ve Francii jsou dvě různá školství – jedno pro děti a druhé pro vybrané děti. Vidím bohužel i u nás, že se reprodukuje vzdělanost rodičů,“ říká nezávislý senátor a kandidát na prezidenta Pavel Fischer.
Kdy jste se byl naposledy podívat ve škole?
Do školy chodím docela často, mám ve školství přátele. Také to není dlouho, kdy jsem chodil na rodičovské schůzky. Žena se smála, že ve Francii jsem chodil já a v Praze se mi tam nechce, ale bylo to spíš jazykově jednodušší. A pak také v rámci svojí neziskové aktivity působím ve vzdělávání ve Středoafrické republice, takže se školou jsem v kontaktu pořád.
Proč zrovna ve Středoafrické republice?
Tuto zemi najdete v seznamech zemí UNESCO nebo OSN mezi posledními z hlediska rozvoje lidského kapitálu. Dostal jsem se tam jako diplomat do kontaktu s projektem českých nadšenců, který vytvořil metodiku a materiály, díky nimž se děti mohou začít učit číst a psát v rodném jazyce a nemusí čekat, až se to dokáží naučit ve francouzštině. Naše týmy jezdí školit do nejposlednějších vesnic. Bohužel ve světě stále ještě není samozřejmostí, že se děti učí číst a psát v rodném jazyce.
Mluvíte vlastně o přizpůsobování vzdělávání potřebám dětí. Česká republika je v evropském kontextu také na konci seznamu, a to ve vzdělávání děti ze sociálně vyloučeného prostředí.
České školství má řadu problémů, jedním z nich je i to, že nejlepší pedagogové nepůsobí ve strukturálně zaostávajících regionech. Nejsou tam ani vysoké školy, kde by vyrostli. Není to ovšem jen specificky český problém. Dlouho jsem pracoval ve Francii a tam do nejnáročnějších okresů a krajů posílají pedagogy za trest nebo na začátku jejich kariéry. Platí také, že ministři školství nebo poslanci svoje děti posílají do soukromých škol, ne do státních. Jsou tam dvě různá školství – jedno pro děti a druhé pro vybrané děti. Vidím bohužel i u nás, že se reprodukuje vzdělanost rodičů.
Jak to změnit?
Jde o to umět děti zaujmout v tom, v čem jsou silné. Když někomu nejde počítání, ale je frajer v tělocviku, je třeba s tím pracovat. Naši pedagogové bohužel bývají přetížení. Sám jsem viděl, kolik papírů se hrne do ředitelny, a totéž se týká učitelů, kterým administrativa ubírá z času pro práci s dětmi. Za důležitou považuji také možnost pracovat s dětmi v jejich prostředí, blízko domova, kde je sociální kontrola rodiny nebo sousedů a dítě nemusí od rána sedět v autobuse s pocitem, že život je jinde a tady se jen bydlí.
Mluvím teď o malotřídkách a mám na mysli pedagogy z jedné konkrétní školy v Podkrkonoší, se kterými jsem se nedávno setkal. Stěžovali si, že nemají nárok na dotace, protože nemají ve škole rampu pro vozíčkáře a nedělají tedy inkluzi. I když tam široko daleko žádný vozíčkář není. Je to škola, která by si zasloužila metál, ale podle pražských tabulek nemá nárok na dotaci. Pokud to takhle vedeme, ničíme si vlákna přítomnosti v teritoriu, kde jsou děti blízko domovu, kde se za nimi paní učitelka zastaví, když jsou nemocné, kde rodiče zajdou do školy, když jedou z práce nebo z pole. Zbavujeme ta místa kvality života. Děti už se tam nevrátí, najdou štěstí jinde a tam, kde se narodily, budou jezdit oprašovat chalupu po rodičích.
Cestou, jak odstranit z českého vzdělávacího systému nerovnosti způsobené sociálním znevýhodněním, je tedy podle vás motivace dětí v tom, co jim jde, a podpora malých škol v regionech.
Vrátím se ještě k jedné věci. Při té návštěvě jsem si všiml, že jedna z dam měla zvláštní autoritu. Byla to kuchařka. Mám za to, že bychom ve školství měli lépe oceňovat, že i školník nebo uklízečka mají pedagogickou roli. Mimo školní výuku je důležitá například i kultura stolování. V této souvislosti si vzpomínám na kuchaře ze školy, do které chodily naše děti ve Francii. Nejenže dětem vydával jídlo, ale také je oceňoval. A když si to některé dítě zasloužilo, dostalo jeho papírovou čepici. Každý den ji mohlo dostat jen jedno dítě a ony o tu čepici vedly souboje. Ten kuchař měl velkou autoritu, a měl ji také proto, že byl muž.
Celý rozhovor čtěte na www.eduin.cz