Foto: Kateřina Lánská. Zdroj: Eduin
Je to deset let, co na Slovensku vyšel její autobiografický román Cigánka, ve kterém popisuje, jaké to je žít ve dvou světech a nepatřit tak úplně ani do jednoho. Narodila se v sedmdesátých letech v romské komunitě, dnes Janette Motlová působí jako ředitelka Výzkumného ústavu dětské psychologie a patopsychologie v Bratislavě. Absolvovat tuto cestu jí pomohly příběhy – jako malá je intenzivně četla, později se rozhodla vyprávět svůj životní příběh a vyprávěním pomoci i ostatním porozumět si navzájem. Minulý měsíc přednášela na pražské odborné konferenci S asistenty k lepší škole o tom, jak pracovat s emocemi ve školském prostředí.
V jednom z rozhovorů jste řekla: Romům nejvíce škodí to, že úspěchy romských dětí jsou raritou, kdybychom měli funkční systém, nemusíme mít tyto raritní příběhy. Sama ale pracujete tak, že se právě prostřednictvím vyprávění příběhů snažíte dosáhnout společenské změny. Jak jdou tyto dvě věci dohromady?
Snažila jsem se poukázat na to, že nestačí říct „toto je úžasný mladý muž“, a zviditelnit tak jednoho člověka. Využívám příběhy při běžné práci ve školách a snažím se tím zvyšovat citlivost vůči ostatním. Nedívám se na to z žurnalistického pohledu, ale edukačního. Zviditelňování podle mě škodí také proto, že u veřejnosti a čtenářů vytváří dojem, že je nás jen pár a jde o ty nejlepší z nás. Ale to nemusí být pravda. Může to být člověk, který má zajímavý příběh, my ale nevíme, proč si ho média vybrala, to se tam obvykle nepíše. Příběhy by měly být vyprávěny proto, aby nás nutily zamyslet se.
A jak vy sama s těmi příběhy tedy pracujete?
Příběh je prostorem, kde dáváme dětem informace v souvislostech. Na práci s příběhy stojí tradiční předávání znalostí a zkušeností, je to základní edukační nástroj. Dnes máme možná trochu pocit, že to je zastaralé, a tak už to tolik nevyužíváme. Dáváme dětem holé informace. Když si dítě zapamatuje podle poučky, jak funguje Archimédův zákon, může to dobře vyplnit v nějakém testu, ale už nemusí vůbec rozumět tomu, jak to funguje. Musíme informaci dát do kontextu, do nějakého příběhu. Můžeme mu říct, kdo byl Archimedes, že to byl člověk z masa a kostí a nenarodil se tak moudrý sám o sobě, ale k těmto objevům, o kterých se učíme, ho dovedla jeho zvědavost. Snažíme se dát dětem k poznávání takové nástroje, které jsou pro ně zajímavé a podněcují jejich vlastní zvědavost.
Prostřednictvím příběhů se snažíte vzdělávat i dospělé, ovlivnit jejich postoje, aby byli citlivější k dětem, které potřebují podporu. Jak konkrétně?
Ano, u učitelů pracujeme s příběhem jako s podnětem. V takovém případě mi příběh dává příležitost přemýšlet o tom, co bych dělal, kdybych se ocitl v dané situaci. Co můžu sám udělat, jak můžu být přítelem, učitelem nebo třeba kolegou. Jde především o práci s myšlením a postoji, ale také o práci s charakterem, s formováním vlastní motivace. Co můžu udělat pro to, aby dítě mohlo zažít úspěch? Je totiž velmi lehké najít to, co dítě neví nebo neumí, ale objevit, co je v dítěti fantastické a skvělé, to je mnohem těžší. Motivovat je dokážeme prostřednictvím příběhů, protože tam pro učitele vytváříme prostor pro odvahu do toho jít. Pracujeme s něčím, na co jsme jako lidstvo velmi citliví, a to je spravedlivost a férovost.
Českému školství je dlouhodobě vytýkán diskriminační přístup k romským dětem. Otázka spravedlnosti tak může být velmi citlivé téma, když si například učitel prostřednictvím příběhu uvědomí, že byl v minulosti k nějakým dětem nespravedlivý. Může to probudit silné emoce. Sama jsem byla takové situaci přítomna. Jak s tím pracujete?
Přinášení příběhů je dobré zejména pro lidi, kteří potřebují vidět dopad toho, co dělají, a mít okamžitou zpětnou vazbu. V tom případě je příběh dobrý nástroj. Taková práce ale nezačíná a nekončí na jednom workshopu, tam můžete dostat první impulz. Potřebujeme v tomto ohledu dlouhodobé vzdělávání. Zároveň je třeba pro to ve škole vytvořit prostředí, vedení školy musí dát najevo, že stojí o učitele, kteří toto zohledňují, že to je norma. Jinak učitel velmi rychle vyhoří. Je třeba, aby to byla celková kultura školy.
Celý rozhovor čtěte na www.eduin.cz