Foto: Ateliér Tilia, Zdroj: Eduzín
Vzděláním jsem strojní inženýr a na naší škole učím „práci se dřevem“. Řezání, hoblování, tvarování dlátem, rašplí, pilníkem učí děti manuální zručnosti, nebo spíše koordinaci pohybů, ale to není zdaleka jediný účinek. V těchto hodinách nejde primárně o to naučit se něco vyrobit ze dřeva, je to o rozvíjení bdělosti, vůle a praktického přístupu ke světu.
Většina našich studentů nemá s manuálními činnostmi téměř žádné zkušenosti. Na vnější svět jsou zvyklí reagovat jen slovně a pocitově, zkušenost uskutečňovat, realizovat, dotahovat věci do konce (ne o nich jen mluvit) jim často zcela chybí. Zážitek výroby něčeho reálného s praktickým užitím je pro ně často zcela novou životní zkušeností. Představu převedou do reality, něco uskuteční, vyrobí. Dosažení hmotného výsledku je pro ně velkým zadostiučiněním, zvýší jim sebevědomí a posílí vůli pouštět se sami do věcí okolo sebe. Přitom si zažijí, jak je to náročné, jednotvárné i otravné dlouhodobě na něčem pracovat, ale že je to nutné k dosažení konečného výsledku. A že přes všechny potíže mohou ve světě něco udělat, něco reálného vytvořit, nemusí jen sedět a teoretizovat nebo kritizovat.
V prvním ročníku je hlavním tématem práce se dřevem „přesnost“. Jednotlivé části, ze kterých je konečný výrobek sestaven, nelze udělat „tak nějak“. Když například při řezání ujedou i jen o milimetr, už to nefunguje, výrobek je šišatý, části nepasují do sebe. Na přesnosti a pečlivosti zkrátka záleží. Nechávám práci hodně na nich, to je učí bdělosti, nikdo je nehlídá, musejí se hlídat sami. Když z nepozornosti někde ujedou, nezbývá jim než začít znovu, a to není příjemné, to se vám zaryje do paměti. Zážitek definitivnosti je důležitým výchovným prožitkem.
Občas mi někdo řekne „já jsem ale hrozně nešikovnej!“ „Ne, jen nejste dostatečně vědomý v tom, co právě a jak děláte, co vám dělají ruce a co se děje s tím kusem dřeva,“ odpovím.
Studenti si uvědomí řadu věcí o sobě, o svém přístupu k věcem. Lepších výsledků často překvapivě dosahují děvčata. Kluci mají většinou představu, že zvládají a umí, ale jsou moc hrr, chtějí to mít co nejrychleji (a první) hotové, a ono to nejde – dělají řadu chyb, nepřesností, musí předělávat, dřevo se jim trhá a podobně. Zjistí, že ruce nestačí, že se musí pracovat s rozumem, vědomě, pečlivě, průběžně si práci kontrolovat (přeměřovat), pracovat podle toho, co materiál vyžaduje a ne podle toho, co oni od něj chtějí.
Zpočátku jsme vyráběli věci pro školu: stojany na malování a na modelování, lavičky na zahradu, včelí úly, malé knihařské lisy. Teď děláme vozíčky a kočárky pro mateřské školy.
Ve druhém ročníku vyrábíme jednoduchý strunný hudební nástroj, kantelu. V rozvíjení vůle jdeme ještě o krok dál, po studentech chci nejen přesnost, ale i dokonalost (tvaru a povrchu) a krásu (v dotvoření vlastních okrajů). Dostanou kus fošny v asymetrickém tvaru a úkolem je vytvořit v ní dutinu s profilem povrchu koule (jako by se koule obtiskla do materiálu). Obrys dutiny je nepravidelný, takže je potřeba sladit profily koulí různých velikostí.
Obecným tématem druhého ročníku waldorfského lycea jsou „vnitřní zákonitosti“. Odhalování věci, které nejsou úplně zjevné, ale řídí se nějakými principy. Ve fyzice se probírá elektřina, ta není vidět, ale nějak se projevuje a můžeme ji nějak myslet, vnímat. Tady jde o něco podobného – dutina kantely je vlastně uvnitř, její tvar není jasně vidět, ale můžeme si pomáhat třeba hmatem, citem, vnímat ji jiným způsobem.
Jsou to hodiny a hodiny soustředěné práce. Přesnost tvaru a kvalita provedení vyžaduje ještě daleko větší úsilí než v 1. ročníku. Ale pocit, že já svými silami dokážu vytvořit funkční a krásný hudební nástroj, je k nezaplacení.
Čtěte více na www.eduzín.cz