Foto: Lucie Kocurová
Méně kázeňských problémů, bezpečí a podporující atmosféra ve škole i více času pro učení – systém pozitivní podpory chování, známý ve světě pod zkratkou PBIS, pomáhá dětem i učitelům. Tato metoda už se testuje v několika českých školách a v minulosti se osvědčila například při integraci syrských uprchlíků v tureckých školách. Do Česka ji přijede školit americká profesorka Heather George.
Jak jste se vlastně dostala k programu PBIS?
Vždy jsem si přála být psycholožkou, jenže při studiích jsem zjistila, že mě moc nebaví celý den sedět v ambulanci. Začala jsem pracovat u odlehčovací služby, která pomáhala rodinám s péčí o těžce postižené potomky, některé už v dospělém věku. Cítila jsem, že se doma hrozně nudí, tak jsem se snažila s nimi maximum času trávit venku, třeba v bazénu nebo v přírodě. Vyrůstala jsem na koňské farmě, a co jsem se naučila se zvířaty, aplikovala jsem na své svěřence. Když šli do afektu, mluvila jsem klidně; stavěli jsme na vztahu, který jsme si vytvořili. Psychologem v ambulanci se nakonec stal můj manžel a já sháněla práci. Procházela jsem nabídky a upoutal mě inzerát Centra pozitivní podpory chování. Jeho klienti byli opět velice nároční, měli nejrůznější poruchy. Napadali učitele, chovali se agresivně vůči spolužákům, ubližovali sobě i svému okolí. Někteří byli na vozíčku nebo nemluvili, ale bylo vidět, že jsou v obrovském napětí. Přemýšleli jsme, proč se chovají, jak se chovají? Jak je můžeme naučit, aby se dokázali chovat lépe? Nakonec jsem získala doktorát ze školní psychologie a speciální pedagogiky. A u podpory pozitivního chování jsem už zůstala.
Vy jste tedy jedna z těch, kdo stáli u zrodu konceptu zvaného PBIS neboli Intervence a podpora pozitivního chování? Co je jeho podstatou?
Ano, už je to víc než dvacet let. Dali jsme dohromady materiály z aplikované behaviorální analýzy, psychologie, biomedicíny a sociologie, abychom podpořili funkční chování dětí ve škole. Naším cílem je pracovat nejen s nejnáročnějšími žáky, ale se všemi. Přitom je třeba říct, že právě ti nejnáročnější – byť nevědomě – skvěle odhalují to, co v systému nefunguje. Když je ve třídě nuda a frontální výuka, nezvládnou to. Většina to nějak přežije, ale tito žáci usnou nebo si začnou ubližovat nebo prostě utečou ze třídy. Je třeba přijít na to, co nežádoucí chování způsobuje. Dost často je to prostředím, které nenaplňuje jejich základní potřeby.
Má na ně skutečně prostředí tak silný vliv?
Ano, obrovský. Když je ve třídě horko a vydýchaný vzduch, je těžké se soustředit. Ideální je naučit děti říkat věci jako „Můžeme, prosím, otevřít okno?“, ale ne každý na začátku tohle dokáže, někdo prostě vybouchne, protože už to nemůže vydržet. Když je tam hodně dětí, hodně křiku, vede to k podrážděnosti, přetížení. Musíme zjistit, co v prostředí způsobuje různé zkraty v chování, a naučit děti, aby si s nimi uměly poradit. Měli jsme třeba v péči autistu na vozíku, který se roky tak silně tloukl do hlavy, že ji měl už zdeformovanou. Když jsme mu ale dali míček a naučili ho s ním házet, najednou měl jak zaměstnat ruce, přestal se tak strašně nudit a už si neubližoval. Někdy stačí změnit nějakou maličkost a může to mít velký dopad.
Může PBIS pomoci ve všech typech škol?
Ano, je to koncept využitelný pro všechny školy, od školek až po střední. Staví na datech a vědeckém poznání, přitom je na něm ale skvělé to, že si každá třída, škola nebo komunita může nastavit svoje vlastní cíle podle toho, kde je tlačí bota. Řekneme si, kde jsme, kam se chceme dostat a jak můžeme svůj systém změnit. A potom si nastavíme konkrétní kroky a techniky, jak dosáhnout zlepšení, které následně objektivně vyhodnocujeme. Neznamená to, že všichni musejí být stejní a dosáhnout stejných cílů, ale je třeba budovat bezpečné prostředí, kde má každý šanci. Proto děti, které to potřebují, získávají větší podporu.
Celý rozhovor čtěte na webu Eduzin.cz
Dodáváme, že systémem Pozitivní podpory chování (PBIS) se v České republice zabývá organizace ČOSIV - pořádají semináře a školení v této metodě.