Foto: Silvie Lišková. Zdroj: Eduzín
Spousta rodičů říká „já děti vychovávám intuitivně“. Najde se i dost učitelů, kteří chtějí učit „intuitivně“. To ale může znamenat pokaždé něco jiného. A pak je tu hnutí na poli výchovy a vzdělávání, které má intuici přímo v názvu. Intuitivní pedagogika neboli intuitivka, jak se tomuto směru říká v Česku, patří do rodiny vzdělávacích alternativ, jako jsou montessori nebo waldorfská škola. Je ale jejich daleko mladší sestrou (nebo neteří?). Na počátku stál švédský hudebník a pedagog Pär Ahlbom, ročník 1932. Do jeho experimentální školy Solvik (Sluneční záliv), kterou s kolegy a spřízněnými dušemi založil v přírodě na jihu Švédska, pravidelně jezdí i zahraniční návštěvníci, a hrají tam „intuitivní“ hry. Nejpočetnější skupinou jsou Češi.
Intuitivní pedagogiku začali na konci šedesátých let vymýšlet waldorfští učitelé, kteří se cítili příliš svázáni tradicí a schématem waldorfské školy. Tito rebelští učitelé zatoužili po větší svobodě, chtěli do práce s dětmi vnést vlastní prožitek a více improvizace. Nejvýraznějším i nejstarším z nich byl Pär Ahlbom. Geniální hudebník, skladatel a improvizátor, kterému bylo v době založení jeho školy kolem čtyřiceti. Pär působil jako učitel hudební výchovy a lektor učitelů na waldorfském semináři. Na učitelském semináři se kolem něj postupně vytvořila menší komunita podobně založených lidí, kteří se pak stali jádrem učitelského sboru v Solviku, škole, kterou založil v přírodě a pojmenoval „Sluneční záliv“.
Především zvládnout sám sebe
Intuitivní pedagogika klade ohromný důraz na seberozvoj dospělých. Daleko víc než na samotnou práci s dětmi, která je konec konců výsostnou doménou každého učitele nebo rodiče. Na intuitivce vám neřeknou, co a jak učit. Ale panuje tam shoda na tom, že kondice dítěte se odvíjí od kondice dospělého. Učitel či rodič, který nezvládá sám sebe, může přežvýkat desítky metod, a stejně to nebude moc platné.
V něčem má "intuitivka" blízko k technikám mindfulness. Snaží se vrátit moderního člověka do přítomnosti, naučit ho opět naplno vnímat přítomný okamžik a vlastní pocity teď a tady. Pozornost se přenáší z hlavy do těla, od přemýšlení k prožívání. A na to je dobrý prostředek hra. Hry jsou tu hlavním vzdělávacím nástrojem. Hry s paličkami, míči nebo třeba šátky. Hodně se běhá, přelézá a skáče. Maluje a zpívá. Nejčastěji jde o hry skupinové. Pokud děláme něco ve skupině, musíme být ve střehu, jsme součástí nějakého celku. Spouští to v nás různé obavy a komplexy nebo stud. Třeba když vám palička, kterou od někoho chytáte, spadne na zem. „Jsem tu zase za nešiku,“ možná nás napadne, a naše tělo se v napětí sevře. To je právě ten cenný moment, který nezažijete, když se vám něco daří hned od začátku.
Chybou se o sobě dozvíte nejvíc, tvrdí Pär Ahlbom. Spřátelme se se všemi emocemi, i těmi takzvaně negativními.
Pärova představa byla, že ve škole to bude vypadat jako při skupinové hudební improvizaci. Místo plánu se bude vycházet z momentální situace. Cílem vzdělávání je zažehnout v dítěti oheň tvořivosti. Je zřejmé, že pro Pära a kolegy není vzdělávání racionální záležitostí. Proto nemá smysl moc plánovat.
Oproti svobodným demokratickým školám, kde je také velmi volný režim a improvizuje se, je ale Solvik spíše komunita než soubor individualit, které musejí o svých zájmech vyjednávat a hlasovat. Živý organismus spíše než samosprávná instituce. Když mluvíme se zakladateli, cítíme duch lidí 60. a 70. let, je kolem nich aura „květinových dětí“.
Celý článek čtěte na webu eduzín.cz