Foto: Magdalena Tomalová, zdroj: Eduzín
I když jsou počítačové hry součástí naší kultury už dlouhou dobu, vzdělávací systém v Česku a na Slovensku je obvykle nereflektuje a spíše se jich obává. Vůči hrám a hráčům převládají spíše negativní emoce. Není to ale chyba?
Co je vlastně hra? Hra je soubor problémů, které musí hráč vyřešit. Její náročnost se postupně zvyšuje, aby se bavil a nebyl frustrovaný tím, že problém neumí vyřešit. Problém má více možností řešení a mnohdy simuluje reálné situace, se kterými se bude dítě v životě setkávat.
Jinými slovy je hra jednou z nejstarších forem učení. I zvířata se učí lovit tak, že lov simulují. Stejně tak vojáci simulují bojové situace, aby v nich později obstáli. Počítačové hry umožňují dětem získat nové zkušenosti a vyvolávají zvědavost. Jsou pro ně intelektuální výzvou.
Vhodně zvolené hry je mohou motivovat k tomu, aby se začaly zajímat o dané téma. Například ve hře Banished, kde hráč spravuje kolonii vyhnanců, kteří se snaží přežít v divočině, se jim dítě snaží zajistit jídlo, střechu nad hlavou či dřevo na zimu. Vidí tak, že je nutné vyvíjet aktivitu na věci, které bere ve svém životě automaticky a nepřemýšlí nad nimi.
Počítačové hry mají potenciál pomoci ve školních disciplínách, jako je dějepis, geografie či biologie. Nemluvě o cizích jazycích. Turecké vědkyně Yildiz Turgut a Pelin Irgin v roce 2009 publikovaly zjištění, že digitální hry jsou nejpopulárnějším způsobem rozšiřování slovní zásoby.
Omezení použití her
Samozřejmě při použití her při vyučování existuje řada omezení. Například technické, kdy moderní hry vyžadují kvalitní počítače nebo jinou techniku, kterými často školy nejsou vybavené. Při vzdělávání dětí z dobrého sociálního prostředí může fungovat strategie BYOB – bring your own device, tedy „přines si vlastní zařízení”.
Dalším omezením je design her. Hry, které vznikají jako edukační, často děti nebaví a jen zřídka tak plní svůj účel ve smyslu podpory motivace. I proto zahrnuje seznam na konci tohoto článku především komerční hry, které však mají svou přidanou vzdělávací či estetickou hodnotu – jsou zábavné i naučné. Toto omezení se tak dá vyřešit správným výběrem.
Dalším problémem je relativně vysoká finanční náročnost her. Tento problém mohou řešit učitelé dvěma způsoby: počkat si na některé z mnoha akcí na hry a nebo si sehnat hry, které jsou dostupné zdarma. Další možností je oslovit přímo vydavatelství, většina z nich je ochotná hru poskytnout zdarma či levněji, když je kontaktuje přímo škola.
A nakonec je velmi významným omezením i připravenost učitelů s počítačovými hrami pracovat. Pokud s nimi chce pracovat učitel, který sice nemá s hrami zkušenost, ale má motivaci, většinou se to podaří, i když to není optimální situace. Bohužel však v České a Slovenské republice převládá spíše negativní pohled na hry. Pak se hry při výuce využívat nedají, protože by to mohlo mít spíše negativní dopad.
Michal Božík pracuje jako psycholog a vědec ve Výzkumném ústavu dětské psychologie a patopsychologie v Bratislavě. Dlouhodobě se věnuje tématu počítačových her, působil i jako herní designér. Dva roky učil na základní škole a hry využíval při výuce, zároveň vedl kroužek počítačových her. Stál u zrodu portálu Vĺčatá.sk, který rodičům i učitelům přináší recenze o hrách.
Celý článek čtěte na www.eduzin.cz