Foto: Marv Shamma. zdroj: Eduzín
V souvislosti se změnami ve školství často slýcháme, že jsou nezbytné, abychom děti připravili na život ve 21. století. Potíž tak trochu je, že čtvrtinu 21. století už máme za sebou a rady si s tím pořád příliš nevíme. Mezery mají rodiče i české školství. Rozhovor Eduzínu s Marvem Shammou, start-upistou v oboru moderních technologií, tátou devítiletých dvojčat a zakladatelem školy FLOW v pražských Holešovicích.
Úmysl máme dobrý, chceme děti připravit na život tak, aby byly úspěšné a svět je nesemlel. Ale to, co nám podráží nohy, je rychlost, s jakou právě svět pádí kupředu. Máme vůbec šanci být pro děti dost současní?
Nemáme. Nedávno jsem četl studii, která říkala, že kdybychom uspali člověka dejme tomu v roce 1830 a probudili ho v roce 1890, tak po procitnutí příliš změn neuvidí. Kdybychom ho uspali v roce 1930 a vzbudili v roce 1990, už zažije velký šok. Ale kdybychom ho dnes uspali jen na pět let, probudí se do úplně jiného světa. My pořád dozráváme nějakou konstantní, evolucí danou rychlostí. Náš mozek, my jako lidé. Což přestalo stačit změnám, které probíhají. Přestalo to stačit ve chvíli, kdy přestalo platit, že společenské změny s sebou přinášely změny technologické. Dnes jsou to technologie, které do značné míry určují, jak žijeme, pracujeme, tedy změny společenské.
Tedy nemůžeme predikovat, jaké změny čekají naše děti?
Můžeme se domnívat, ale vědět to nebudeme nikdy. A druhá věc je, proč vůbec cítíme, že na ni potřebujeme děti připravit. Většinou dodáme, že chceme, aby byly připravené na pracovní trh, uměly fungovat společensky. Ale kdybychom zůstali u toho pracovního trhu, musíme počítat i s další otázkou, která visí ve vzduchu: bude ten lékař, kterého i teď momentálně někde na škole připravujeme na jeho profesi, stejný jako lékař, jakým se bude mít možnost stát naše dítě? A co budou dělat právníci za dvacet let? Budou jejich kompetence nebo role stejné?
Co tedy jako rodiče, ale třeba i pedagogové můžeme, když nemůžeme „nic“?
Z mého úhlu pohledu je to příprava mindsetu dítěte na to, aby – ať už přijde cokoliv – se dokázalo rychle adaptovat. Takže vlastně adaptabilita a ochota, kapacita a umění popasovat se se změnami.
Jak toho docílím? Chápu, že když chci budovat imunitu, můžu dítě naučit se otužovat. Ale v tomto?
Změna se v lidské hlavě rovná „strach“. Proto bychom měli předat dítěti určitý mechanismus, obranný mechanismus ve smyslu odolnosti vůči změnám, kterých bude stále přibývat a budou stále rychlejší…
Jak by takový mechanismus mohl vypadat?
To je tzv. The one million question! (usmívá se) Za mě ten postup je stejný jako u dospělých – buďme připraveni na všechny scénáře, ty dobré i špatné. To neumíme, protože jsme se jako generace narodili do blahobytu, stáli jsme stranou velkých konfliktů, válek, neznáme hladomor, katastrofy, a pořád očekáváme, že všechno půjde hladce. Také jsme si vše zvykli mít hned. Tak vychováváme i své děti a zapomínáme, že život je úplně o něčem jiném: odbourávání bariér a limitů. My pořád doufáme, že na překážky nenarazíme. Nebo se jim snažíme vyhnout, místo toho, abychom si vyvinuli mechanismus, jak s nimi zacházet.
Celý rozhovor čtěte na www.eduzin.cz