Foto: Kateřina Lánská
Vytváří podcast, fotí, angažuje se v mnoha aktivitách. Letos navíc Daniel Pražák z pražské Základní školy Strossmayerovo náměstí skončil druhý v soutěži o nejinspirativnějšího učitele Global Teacher Prize Czech Republic. „Účast v soutěži bral nejen jako ocenění, ale i zkoušku vlastního učení. Dostat zpětnou vazbu od poroty pro mě bylo svátkem samo o sobě,” říká.
O vás je známo, že toho kromě samotného učení děláte hrozně moc. Co všechno?
Jsem aktivní v hnutí Otevřeno, které proměňuje přípravu budoucích učitelů na pedagogických fakultách, na té pražské si navíc dělám doktorát. V Národním pedagogickém institutu jsem zapojený v projektu Dějepis+ a v projektu SYPO, který se snaží o systematickou podporu zejména začínajících učitelů, metodických kabinetů a ředitelů. A k tomu hodně a rád fotím.
Může si člověk objednat Dana Pražáka třeba na focení svatby?
Jasně, svatby fotím často! Nedávno jsem fotil svatbu, kde jsem se vyloženě těšil, že vypluju ze svých školských bublin. No a co myslíte, matka nevěsty byla učitelka! Chvíli mě pozorovala, pak se přišla zeptat, jestli jsem to já, že mě zná ze sociálních sítí, a za chvíli jsme se už bavili o výuce. Někdy se to ale prolne hezky. Když jsem byl s učiteli a řediteli na stáži na Islandu, kromě inspirativní školy jsem si odskočil nafotit i neméně inspirativní přírodu. A když jsem s kamarádem botanikem jel na Filipíny fotit masožravé rostliny, řekl jsem si, že by mě zajímalo, jestli nám i Filipíny mohou být v něčem inspirací, a zařídil jsem si exkurzi do několika škol.
A viděl jste tam něco, co bychom mohli přenést do Česka?
No jasně. Možná my Evropané máme tendenci se na Filipínce dívat skrz prsty jako na divochy z džungle, ale minimálně dvě zajímavé a inspirující věci jsem tam viděl. První je postava „třídního prezidenta“, kterou si třída volí, a tento žák má za úkol asistovat učiteli v udržování pořádku a kázně ve třídě. „Jsem hrdý na to, že se díky mně můžeme ve třídě učit líp,“ řekl mi jeden prezident, s nímž jsme dosud v kontaktu. A další skvělá věc je, že když jde učitel do důchodu, je to velká sláva. Přijede zástupce ministerstva, přijdou rodiče a bývalí žáci a koná se party s tancem a zpěvem. Připadá mi krásné, jak dokážou ocenit práci a přínos konkrétního učitele, dají mu najevo, že je to prestižní povolání. To se mi moc líbilo.
Myslíte si, že je učitelství prestižní povolání i u nás?
V anketách se většinou objevuje hodně nahoře, i když samozřejmě na druhou stranu tu máme všechny ty stereotypy, které tu nechci ani zmiňovat. Podle mě je ta rostoucí prestiž způsobená i tím, že se víc daří ukazovat příklady dobré praxe. Koneckonců i proto jsem rozjel svůj podcast Hovory z kabinetu. Škola, kterou jsem navštěvoval jako student, mě naučila, že když mě něco štve a mám možnost s tím něco udělat, měl bych. Štvalo mě, že se o českém školství mluvilo jako o jakémsi Mordoru, tedy s čestnou výjimkou Prahy a soukromých škol. Věděl jsem, že tahle představa je dost vzdálená od pravdy, a tak jsem rozjel podcast, kde pravidelně představuji inspirující učitele z celého Česka.
Jak jste se vlastně vy stal učitelem?
Nasměrovala mě škola, kde jsem studoval – Gymnázium Přírodní škola. Ta studentům nabízí možnost si vyzkoušet spoustu věcí. Mimo jiné pro uzavření studia musíte mít odučených aspoň deset hodin v nižších ročnících. Navíc jsme jezdili pomáhat do dětského domova v Pyšelích i do vyloučených lokalit. Tak jsem si učení mohl vyzkoušet a zjistil jsem, že mi to jde a baví mě to, navíc jsem měl kolem sebe jako inspiraci mnoho skvělých učitelů. V prvním ročníku na vysoké škole jsem rovnou šel učit, což byla zajímavá a náročná zkušenost, ale zase mě to udrželo u studia. Když jsem se prokousával tím studiem a chvílemi v něm neviděl smysl, měl jsem před sebou vizi toho, co jsem chtěl dělat. Věděl jsem, že musím studovat a dostudovat, jinak to nejde.
Celý článek čtěte na webu eduzin.cz