Foto: Kateřina Lánská
Přicházím do třídy, abych zahájil naši další hodinu dějepisu, která bude tentokrát věnována příčinám a začátku studené války. Studenti za pomocí textu a krátkých videí sami analyzují vznik bipolárního světa a klíčové rozdíly mezi „západním” a „východním” blokem. A ještě během práce glosuje jedna studentka, která rozhodně nepatří mezi dějepisné fanynky, že ty tehdejší vztahy jsou podobné těm dnešním. Narážka na dění kolem Ukrajiny, respektive euroatlantické přetlačování se s autoritářským Ruskem. Ano, pochopila jste správně, reaguji. A dodávám svou oblíbenou větu, že to je kouzlo moderních dějin, nabízejí hodně paralel pro současný svět a nabízejí řadu odpovědí na otázku, proč svět kolem nás vypadá tak, jak vypadá.
O nutnosti výuky moderních dějin asi není třeba vést debatu. Panuje o tom jak společenská, tak odborná shoda. Naproti tomu nelze přehlédnout poměrně časté diskuse o tom, zda jsou moderní a soudobé dějiny vyučovány v dostatečném rozsahu a formami, které mají naději dnešní žáky oslovit. Panuje relativně hojné přesvědčení, že tomu tak není. Utvrzují nás v tom výsledky některých znalostních anket, pořady typu Kovy řeší dějiny či některé tematické zprávy České školní inspekce. Povzbudivé nejsou ani pohledy do některých dějepisných učebnic a slova, rozumějte výmluvy, části vyučujících dějepisu o tom, že nemají dostatek hodin, výukových materiálů či že jsou nuceni respektovat rámcové vzdělávací programy, které nahradily dřívější osnovy. Nechejme pro tuto chvíli stranou otázku, do jaké míry se jedná o dojmy, podpořené selektivním výběrem informací na bázi konfirmačního zkreslení, či o postoje formulované na základě relevantních dat. Místo toho si položme otázku, proč by se měly moderní a soudobé dějiny vůbec učit ve větším rozsahu, než tomu bývalo v minulosti?
Celý článek čtěte na stránkách Eduzínu.