Foto: Kateřina Lánská. Zdroj: Eduin.
„Pokud má škola vychovávat svobodné bytosti, je třeba svobodu dopřát i učitelům. Rodiče by neměli očekávat, že škola bude skákat podle toho, jak pískají. Vize a koncepce je otázka vedení školy,” říká Tomáš Feřtek. Jedním z cílů, proč v roce 2010 spoluzakládal informační centrum o vzdělávání, bylo probudit rodičovskou veřejnost z letargie a zvýšit společenskou poptávku po kvalitním vzdělávání.
Nová společenská objednávka
EDUin od svého začátku usiloval o to dovést rodičovskou veřejnost k tomu, aby vytvořila větší tlak na proměnu českých škol. Je to tak?
Je. Někdy v té době, když jsme ho zakládali, bylo zveřejněno šetření mezi rodiči tehdejších školáků, podle kterého sedmdesát procent respondentů bylo spokojených nebo docela spokojených s tím, jak české školství vypadá. Což bylo v příkrém rozporu s tím, jak to viděla část pedagogické veřejnosti, ředitelé a učitelé. A naše představa byla opravdu taková, že přes informace v médiích pomůžeme rodičům změnit názor, a tím i společenskou objednávku.
Část pedagogické veřejnosti chtěla české školy inovovat, ta druhá byla se spokojenými rodiči zajedno?
Je to komplikovanější. Kdyby se tehdy dělal paralelně průzkum i mezi učiteli, a šlo by o sociologicky vypovídající vzorek učitelské populace, pravděpodobně by ukázal, že míra nespokojenosti učitelů byla větší než ta, kterou vyjadřovali rodiče. Ale byla by to nespokojenost s velmi různými věcmi. Jedna skupina učitelů považovala již před těmi dvanácti lety české školství za zastaralé, podle jiných ale české školy začaly snižovat nároky – liberalizační tendence podle nich kvalitu vzdělávání snižovaly. Obě tyto skupiny, těch progresivních i těch aktivně konzervativních učitelů, nebyly podle mě ale velké. Zbytek, a to mohlo být i osmdesát procent učitelů, žádný vyhraněný postoj neměl. Spokojení sice moc nebyli, ale brali to, jak to je.
Je těch spokojených rodičů nyní, po dvanácti letech, méně? Podařilo se je vyburcovat?
Řekl bych, že nijak radikálně. Jestli si správně pamatuji šetření z poslední doby, je teď nespokojených rodičů o nějakých deset, možná patnáct procent víc. Je třeba ale také říci, že jedna z možností, proč je rodina se školou spokojená, je, že narazili na dobrou školu, ať už veřejnou, nebo soukromou. To v těch statistikách taky hraje roli. Hodně škol se proměnilo, z mého pohledu k lepšímu.
U rodičů, kteří stále spokojení nejsou – což je kolem těch čtyřiceti procent – se to mezitím vyrýsovalo. Jsou již poučenější, nejsou nespokojeni tak nějak všeobecně, mají konkrétní představy. Většinou si přejí modernější školu a nemají ji ve svém dosahu. Někteří třeba kvůli tomu museli odejít z veřejného vzdělávacího systému a najít si soukromou školu, což neplánovali.
Pak jsou ovšem i takoví rodiče, kteří proměnu škol vnímají negativně, jako zhoršení. To jsou ti, kteří říkají: to osekávání učiva, nějaké RVP místo osnov, a ta inkluze – to vše kvalitu českých škol zhoršuje. Jaký je přesně poměr mezi těmito skupinami, to si netroufnu odhadovat.
Poptávka založená na informacích
Dnešní rodiče jsou vůči škole všeobecně aktivnější a průbojnější. Od čeho jste odvozovali představu, že se ozvou ti správní, ti, kteří chtějí to, co vy jako EDUin považujete za dobré vzdělávání?
Myslím, že v tom jsme se v EDUinu lišili. Někdo měl představu, že existuje jedno správné školství a my máme poptávku proměnit tak, aby o ně veřejnost usilovala. Já osobně jsem chtěl spíš, aby poptávka, ať už taková nebo maková, byla založená na nějakých informacích. Aby byla uvědomělejší. Protože rodičovská představa o škole je opravdu stále velmi neurčitá a povšechná. Řekl bych, že dnešní většinový rodič maximálně kvituje, že k dětem se ve škole obecně dnes chovají lépe, než jak to zažil on sám, dál ve svých požadavcích nejde. „Když to bude zhruba takové, jak jsem to zažil já, ale nebudou na ně tak hnusný, tak za mě je to v pořádku,“ říkají si.
Já jsem si přál, abychom došli k tomu, že si veřejnost, rodiče, budou všímat, jak si vedeme v mezinárodním srovnání vzdělávacích výsledků, například, jak vypadají jiné vzdělávací systémy, co z toho by u nás bylo využitelné, a tak. To, co se díky tomu stane, k jakému názoru na vzdělávání společnost nakonec dospěje, to jsem až tak neřešil.
Někdo říká, že rodiče jsou největší brzdou změn ve školství. Myslím, že Ondřej Šteffl je jedním z takových hlasů…
To říká leckdo. Je to pravda, ve většině škol jsou rodiče opravdu konzervativnější než učitelé. Má to svou logiku, učitelé přece jen procházejí vzděláváním. To, že část pedagogického sboru nebo i většina včetně vedení je nakloněná změnám – není neobvyklé. Změny se mohou týkat reorganizace výuky, slučování předmětů, učení bez učebnic, jiných forem hodnocení. U toho posledního je možná odpor největší. Rodiče jsou zvyklí na známkový semafor, a pokud hodnocení najednou vypadá jinak, neví, co s tou informací mají dělat.
Když škola tyto a podobné reformní myšlenky představí rodičům, velká část z nich znervózní. Na běžné škole bych řekl, že i devadesát procent z nich. Část se pak nechá přesvědčit, že to funguje, přistoupí na to a jsou spokojení. Ta námitka, že rodiče školu spíš brzdí, než že by se vrhali do inovací, tedy platí. Ale i tak bych Štefflovi oponoval, že konzervativismus rodičů je okolnost, nikoli příčina. Není to tak, že kvůli tomu nemůžeme reformovat školy. Je to prostě nepříznivá okolnost, se kterou je třeba počítat a pracovat. Školy se mohou proměňovat i ve chvíli, kdy je i velká část rodičů proti. Našel bych jen výjimečně případy, kdy rodiče opravdu zablokovali reformu školy a nemohlo k ní kvůli nim dojít. Ale rozumím, proč třeba Ondřej Šteffl na tuhle okolnost upozorňuje. Je dobré si to zvědomit.
V debatách lidí, kteří si přejí změnu, je často slyšet, že se ve školách nic nezměnilo, že je to pořád škola Marie-Terezie. Ty ale říkáš, že školy se proměnily. Jak bys skeptikům oponoval?
Narážím na to strašně často. Na besedách s rodiči to probíhá vždy stejně. Zúčastňují se jich rodiče spíš liberálně naladění a také učitelé, mix publika je tak půl na půl. Když skončím s výkladem, vždy od někoho z publika padne věta: „ale vždyť je to pořád jako za Marie Terezie“. Já na to mám standardizovanou odpověď. „Jestli si myslíte, že se nic nezměnilo,” říkám jim, „tak si pusťte na youtube film Tomáše Škrdlanta Škola demokracie.”
Ten film mapuje reformní proudy v roce 1997, ale režisér při tom samozřejmě potkával i běžné učitele – točilo se na pražských školách. Říkám jim „pusťte si to a uvidíte, že takto se opravdu nechová už žádný učitel“. Poměry zachycené v tom filmu jsou opravdu otřesné. Člověku spadne brada a uvědomí si, jak velkou proměnou v atmosféře prošla prakticky každá škola. Že se mohlo dojít dál, o tom není sporu, ani o tom, že v mnohých školách se ještě vyskytuje silně autoritativní chování učitelů vůči žákům, i jejich ponižování; je pravda i to, že vyučování má leckde stále velmi konzervativní podobu. Proměna klimatu je ale viditelná a zásadní. Bavíme se o změně ze značně totalitních poměrů, které vládly ještě celá devadesátá léta.
Celý rozhovor čtěte na webu Eduin.cz