Foto: archív Kláry Laurenčíkové. Zdroj: Eduzín
Nedávno se mě kdosi zeptal, jaká přátelství mě v dětství formovala. Měla jsem napřed mlhu, ale pak jsem se začala rozpomínat…
Došlo mi, že jsem se vlastně asi až do deseti let neuměla moc kamarádit s holkami. Nechápala jsem hry na “ka” a “neka”, kdy ta, se kterou se zrovna nekamarádí, byla vždy smutná a stejně jako já nechápala klíč té stupidní hry… Zato jsem měla postupně tři kamarády.
Davida, který si se mnou chodil hrát na betonové hřiště za domem. Měl modré oči, světlé vlasy a jezdil skvěle na kole. Byl moc hodný a regulérně moje první láska. Jednou pro mě zas přišel, ať jdu ven. Byl ubrečený, nechtěl mi říct, co se stalo, ale poprosil mě, ať ho v křoví, kam není vidět, obejmu. Když jsem to udělala, syknul bolestí a ukázal mi fialové podlitiny na zádech. Máma ho mlátila šňůrou od žehličky. Bylo mu šest let a tohle byla naše poslední společná chvíle. Máma se s ním i starším bratrem pak narychlo odstěhovala. Neproběhlo žádné rozloučení – nic, prostě zmizeli. Bylo mi hrozně smutno, a ještě pár let potom jsem při každém zazvonění zvonku běžela ke dveřím, jestli to není on.
Druhý kámoš byl Kuba. Bydlel u nás v paneláku o dvě patra pode mnou. Měl lehké mentální postižení. Byli jsme stejně staří. Vždycky stál u schránek a všechny s radostí halasně zdravil. Ve školce jsme spolu byli často poslední v jídle i v oblíkání na procházku. Měla jsem ho ráda, protože se mnou nesoutěžil. Byl ke všem přátelský a uměl počkat, nespěchal.
Třetí kámoš a taky trochu moje láska byl pak ve škole Jirka. Romský kluk z Chánova, který si se mnou vždycky přes koresponďáky domlouval rande u Prioru. Byl hezký a vtipný. Ale ve třetí třídě naší základky najednou skončil, do čtvrté už po prázdninách nenastoupil. Stejně jako většina dalších romských dětí z prvního stupně. Už jsme se taky nikdy neviděli. Až dneska tuším, že on a další děti zřejmě putovaly do místní zvláštní školy. Prostě se to tak s romskými dětmi dělalo. V Mostě i jinde…
Celý článek najdete zde.