Foto: Kateřina Lánská, zdroj: Eduzín
Mnoho let pracovala na manažerských postech v nadnárodních firmách. Po čtyřicítce se ale rozhodla kompletně změnit svůj život, vystudovala pedagogiku a už devátým rokem učí, zejména děti na prvním stupni. Magdalena Málková z Poděbrad navíc letos zvítězila i v soutěži o nejinspirativnějšího učitele Česka. „Děti musejí umět číst, psát a počítat, výsledky u nich vidět chci. Nejsem ale příznivcem soutěží na rychlost a dalších podobných metod.“
Na to, že jste letos zvítězila v ocenění o nejinspirativnějšího učitele, učíte celkem krátkou dobu. Můžete zhodnotit, v čem jste se za těch osm odučených let posunula?
Měla jsem takovou vizi, že budu mít s dětmi dobrý vztah, že jim chci dávat hodně prostoru, aby si na věci přicházely samy. V tom jsem trochu narazila, protože když máte ve třídě dvaadvacet dětí, je to dost jiné, než když máte jen ty svoje dvě doma. Myslím, že nakonec se mi to podařilo a nejsem taková ta direktivní učitelka, ale nebylo to určitě snadné. Během těch osmi let jsem se naučila mnohem větší trpělivosti a toleranci. V tom mi hodně lekcí uštědřil můj syn, který je mnohem pomalejšího temperamentu než já a navíc silný introvert. Když jsem pochopila, že jeho osobní tempo nezměním, pomohlo mi to jinak nahlížet i na různé temperamenty dětí. Jsem schopná se hodně zklidnit a to je dobře.
Skutečně se vám nikdy nezastesklo po korporátním světě a klidu vlastní kanceláře?
Ne, ani na chvíli, v korporátu jsem neměla ani svoji kancelář. V japonské firmě nás sedělo 200 v jedné obří místnosti, žádné soukromí jsme neměli. Teď, když jsem vyhrála v ocenění a dala pár rozhovorů, se mi ozývají lidé a říkají – my nevěděli, že to pro tebe bylo tak zlé. Radost mi udělala bývalá kolegyně, která se mi ozvala, že teď také pracuje s dětmi. Shodly jsme se, že ta kreativní práce je nám mnohem bližší a dává nám větší smysl než tabulky, výkazy a procedury.
Vaší velkou specialitou je matematika metodou podle Hejného. Co vás na ní zajímá?
Už někdy v roce 2012 jsem se od svého syna dozvěděla, že se učí ve škole matematiku trochu jinak a že existuje něco jako matematika podle Hejného. Přímo k Hejného metodě jsem se vlastně dostala přes montessori, které jsem znala ze školky svých dětí a líbilo se mi, ale v některých aspektech mi zase přišlo dost omezující. Nicméně právě díky montessori jsem pochopila, jak funguje binomická krychle nebo Pythagorova věta! Pídila jsem se tedy po metodě, která by dětem dokázala zprostředkovat hlubší pochopení matematiky bez nutnosti nákupu speciálních pomůcek, a na fakultě mě potom nasměrovali na Hejného matematiku. Chytla mě do té míry, že už nějakou dobu i já sama patřím mezi lektory.
Kromě Hejného matematiky, co je ještě další vaše specialita?
Je to hlavně integrovaná tematická výuka. V podstatě jde o to, že na jedno téma nahlédnete z pohledu různých předmětů. Takže když v Hejného matematice používáme jako prostředí dětské hřiště a počítáme cestičky, můžeme se v angličtině naučit slovíčka, ve výtvarné výchově si hřiště namalujeme, ve fyzice můžeme třeba zkoumat těžiště a páku na příkladu houpačky, můžeme napsat příběh, který se odehrává na hřišti – zkrátka takové hřiště prozkoumáme ze všech stran a smysluplně propojíme vše, co o něm víme.
Tento přístup ale musí být hrozně náročný na spolupráci učitelů…
V tomhle je výhoda, když je škola malá a učitelů pár, pak není takový problém se domluvit. Na druhém stupni jsme se například sešli a řekli jsme si, že se pustíme do tématu architektura. V němčině si tedy žáci povídali o architektu Hundertwasserovi a jeho stavbách ve Vídni, ve fyzice mluvili o konstrukci mostních pilířů, v rámci češtiny, matematiky a dějepisu jsme se vydali na procházku po Praze, vžívali se do architektů, počítali, psali příběhy…
Je to ale samozřejmě časově náročné naplánovat něco podobného, takže do začátku úplně stačí, když se domluví třeba dějepisář a češtinář, že zkusí svoje tematické plány propojit. Už to je lepší než nic. Nám ve škole s plánováním pomáhají i různé aplikace a sdílená prostředí, ale stejně to vyžaduje velkou časovou investici a přípravu. Tematický blok by podle mě stačil i dvakrát ročně, protože když se dělá častěji, tak už to podle mě děti ani neocení. Třeba loni jsme měli, a to dokonce online, týden na téma Vincent van Gogh, povedlo se to skvěle a děti z toho čerpají dodnes.
V progresivních školách je časté, že se neznámkuje. V té, kterou jste spoluzakládala a strávila v ní osm let jako učitelka, se ale známky dávají. Jak to?
Známky jsou legitimní způsob hodnocení, ale zdaleka ne jediný. Někdo známky potřebuje, někomu jsou úplně jedno a obojí je v pořádku. Ve Škole Prosperity jsme používali speciální žákovskou, kde je místo i na slovní hodnocení a sebehodnocení a navíc se kromě čísel používala i písmena. Někdo může dostat čtyřku, protože na daný předmět fakt nemá buňky, ale k tomu A za velkou snahu. Známky samy o sobě nejsou problém, ale není nutné jim přisuzovat nějaký zásadní význam.
Celý rozhovor čtěte na www.eduzin.cz