Foto: Understood, Zdroj: Zapojme všechny
Jak může učiteli pomoci dovednost aktivního naslouchání? A jak aktivní naslouchání využívat v běžné školní praxi? „Mezilidské vztahy jsou základem. A až ve chvíli, kdy v nich učitel umí citlivě fungovat, se mu může dařit naplňovat své vzdělávací cíle,“ říká Sandra Majerová, učitelka výtvarné výchovy na střední škole. Společně s další pedagožkou nám odpověděla na pár otázek v krátkém rozhovoru o úspěšném praktikování aktivního naslouchání v jejich školní praxi.
Slyšení versus naslouchání
Slyšení (tzn. jinými slovy poslouchání) je každodenní činnost, které se člověk věnuje nevědomky. Mnoho lidí ale zaměňuje pojmy „slyšet" a „naslouchat“ – z toho důvodu se pak domnívají, že naslouchání není nutné nijak rozvíjet, učit se jej – vždyť člověk přece naslouchá běžně a nevědomky po celý den.
Pojmy „slyšet“ a „naslouchat“ ale mají odlišný význam. Slyšení je možné popsat jako fyzický jev, zatímco naslouchání je mentální proces, kdy se naslouchající snaží porozumět informacím, které slyší, a chce v nich najít smysl. Běžně je bohužel možné se setkat s tím, že naslouchající namísto naslouchání věnuje kapacitu vlastnímu přemýšlení, např. přípravě odpovědi nebo anticipaci dalšího projevu řečníka, anebo mu proces naslouchání ztěžují vlastní předsudky ohledně toho, co se řečník snaží sdělit. [1]
Co vlastně znamená aktivní naslouchání?
Dovednost aktivního naslouchání můžete chápat jako vstřícné a účastné poslouchání, jehož základem je zejména setrvalá, dlouhodobá koncentrace pozornosti. Posluchač bere mluvčího na vědomí, udržuje s ním oční kontakt, zrcadlí jeho gestikulaci, snaží se porozumět jeho sdělení, vnímat nejen slovní obsah, ale i emoční naladění řečníka, jeho pocity a prožitky. Na toto sdělení reaguje zpětnou vazbou, kdy si ověřuje vlastní porozumění. [2] (Pozn.: Používat dovednost aktivního naslouchání neznamená automaticky souhlasit s řečníkem.)
Posluchač se tedy aktivně ujišťuje, jestli jeho porozumění odpovídá tomu, co měl protějšek na mysli. Jednoduše svými slovy sděluje, co konkrétně pochopil ze sdělení řečníka – snaží se krok po kroku ověřit to, co slyšel. Svoje potřeby (emoce, vnitřní svět, myšlenky, předsudky, představy) dává v tu chvíli zcela stranou. [3] Do rozhovoru tím posluchač zavádí zpětnou vazbu a také úspěšně zpomaluje tempo rozhovoru. [4]
Aktivní naslouchání je užitečné obzvlášť tehdy, pokud:
- posluchač ve zdánlivě, na první pohled věcné konverzaci zaznamená nevyřčené emoce a rád by se ujistil, jaký signál byl vlastně vyslán (posluchač se chce ujistit, že správně porozuměl sdělení);
- má posluchač pocit, že nedorozumění ztěžuje nalezení dohody a že pocity účastníků potřebují více prostoru;
- chce posluchač předcházet možnému budoucímu nedorozumění;
- je posluchač v roli průvodce nebo poradce druhé osoby (učitel, mentor) a je pro něj důležité vědět, co přesně jeho partner (dítě, dospívající) v rozhovoru potřebuje, nebo čeho chce dosáhnout. [4, 5]
V napjatých situacích anebo situacích vyžadujících vyjasnění přináší tato dovednost řečníkovi úlevu, pocit porozumění, přijetí a respektu. Aktivní naslouchání tak otevírá dveře pro řešení konfliktů a napomáhá vzájemné dohodě. Pomáhá předcházet vztahovým antipatiím, nedorozuměním a vleklým konfliktům v mezilidských vztazích.
Dovednost aktivního naslouchání je úspěšně využitelná ve školním prostředí, konkrétně v komunikaci mezi učitelem a dítětem/žákem, a to na všech stupních škol – od mateřské až po vysokou. Je výhodné ji aplikovat také v komunikaci mezi kolegy (učitel / asistent pedagoga apod.).
Pokud vás zajímá víc, přečtěte si rozhovor se dvěma pedagožkami, které prošly uceleným vzděláváním v komunikační technice aktivního naslouchání. Jaké byly jejich začátky práce s aktivním nasloucháním v běžné školní praxi? Jaká jsou rizika? A co se změnilo nejen v komunikaci s žáky, ale například i v komunikaci s kolegy a rodinnými příslušníky, když začaly tuto dovednost praktikovat?
Rozhovor s Lenkou Beránkovou, učitelkou v mateřské škole
Jaké byly vaše začátky práce s aktivním nasloucháním?
Ze začátku pro mě bylo nejtěžší jen čisté naslouchání bez snahy vysvětlovat a vymýšlet, jak situaci vyřešit, neskákat do řeči. Jen popisovat, co vidím:
„Ty se zlobíš."
„Něco tě naštvalo."
„Potřebuješ se vykřičet."
„Potřebuješ pomoc."
Čtěte více na: www.zapojmevsechny.cz