Když se do školy netěším, je něco špatně, říká sociální pedagožka

Submitted by admin on Mon, 08/08/2022 - 13:16

Foto: Martina Kopecká. Zdroj: Eduzín

 

Dana Moree je takovým školním Zdeňkem Pohlreichem. Když si ji škola pozve, pomáhá tam provětrat zajeté mechanismy a vede učitele a ředitele k tomu, aby si pojmenovali i ty největší kostlivce, a dokázali tak zlepšit své prostředí. „Pokud je moje škola místem, kam se netěším, tak je něco špatně. Je jedno, jestli jsem ředitel, učitel nebo dítě. Takové prostředí může být někdy i toxické,” říká sociální pedagožka Dana Moree. 

Nabízíte kurzy pro pedagogy a v jednom takovém jste zmínila příklad školy, která se sice chlubila evropskými projekty, ale učitelé si neodpovídali na pozdrav. Setkáváte se s takovými školami často? 

Tohle byl extrém. Dlouhodobě jsem tehdy spolupracovala s kolektivem v jedné škole a během prvního setkání jsme vlastně tak trochu náhodou narazili na to, že si učitelé neodpovídají na pozdrav. To se může stát. Prostředí je tak moc nevlídné a učitelům tak moc není dobře, že se ani nepozdraví. Jak ale chceme děti učit, aby se k sobě chovaly hezky a měly ve třídě dobrou atmosféru, když to neumí ani dospělí? Škola je jen kopií toho, jak fungují dospělí.

Co se s takovou situací dá dělat? 

První věcí je, že si to pojmenujeme. Že si vůbec přiznáme, že nám v konkrétní situaci není dobře. A to je docela těžká práce. A druhý krok je, že se snažíme společně hledat, jak by nám mohlo být líp. Teď mám skvělý příklad z jedné mateřské školy. Přišli za mnou, že by potřebovali nějaký kurz na interkulturní záležitosti. Bylo mi to divné, školka a interkulturní kurz kvůli konfliktům mezi dospělými? Tak jsem se ptala, o co jde, a paní ředitelka nakonec přiznala, že nemají ve školce úplně dobrou atmosféru a nevědí, čím to je. Tak jsme udělali kurz a já jsem začala zjišťovat, co se děje. A vypadlo z toho něco podobného. Zaměstnanci přijdou do školky, nepozdraví se, netěší se na sebe. Mluvila jsem postupně se všemi a přišli jsme na to, že všem chybí uznání. Že jen potřebují, aby kuchařkám někdo řekl, že jim chutnal oběd. Jsou to takové opravdu banální věci, které ale zapomněli dělat. To se pročistilo, nastavili jsme společně pravidla a po půl roce mi volali, že se těší do práce a všem je lépe. Někdy to vypadá jako obrovský problém, ale stačí jen zmapovat úplné detaily, o co komu jde a co komu chybí, vzájemně si to „přeložit“ a pochopit se. Vlastně si v tomto kontextu někdy připadám spíš jako tlumočník. 

Zastavím se u toho prvního kroku, přiznat si, že nám není v konkrétní situaci dobře. Proč je to tak těžká práce? 

Vezměte si tříleté dítě, to přesně ví, co chce a co si myslí. Občas se to musí kultivovat, ale má tu dovednost. Jak se člověk začleňuje do společnosti, tak samozřejmě dostává hranice. A buď se učí v laskavém prostředí, nebo se ocitne v prostředí, kde kultivace znamená raději to zadržet nebo si to přestat uvědomovat. Zvláště jde o prostředí, která jsou orientovaná striktně na výkon. V dospělosti jsme pak buď zvyklí být v kontaktu sami se sebou, nebo to musíme znovu objevovat a legitimizovat. Když toto dělám se studenty, tak mi nejdřív často nevěří. Mají pocit, že se bavíme o zakázaných věcech. A já jim vysvětluji, že pokud máme pracovat s jinými lidmi, je velmi důležité umět dobře zacházet sám se sebou, se svými emocemi a svým tělem. A když tohle studenti pochopí, tak se mě ptají: A proč nám tohle nikdo neřekl? To je otázka, kterou si kladu také. 

Takže učíte lidi, aby znovu cítili sami sebe?

Ano, a čím víc jsme zavalení čistě výkonnostním modem, tím náročnější to celé je. Proto si myslím, že reflektivita je důležitá, ale úplně rozumím tomu, proč je tak náročné lidem vysvětlit, o co vlastně jde. 

 

Celý rozhovor čtěte na webu eduzin.cz

Page
Sub Title
Martina Kopecká / Eduzín / srpen 2022
Content type