Foto: Kateřina Lánská. Zdroj: Eduzín.
Všichni, kdo chtějí zlepšit školství, skloňují slovo individualizace. O úpravě výuky podle potřeb jednotlivých žáků mluví ve dvojrozhovoru také lektorky Barbora Heřmanová a Věra Váňová Krejčová.
Co pro vás osobně individualizace ve výuce znamená?
Barbora Heřmanová: Pro mě to je postup, příležitost, podmínky a možnosti, které podporují člověka, kterému je individualizace nabízena, v jeho rozvoji. Pomáhají mu určovat, co potřebuje k tomu, aby se mohl dál posouvat. Pro mě jde v podstatě o individuální přístup, jehož cílem je, aby každé dítě vědělo, co mu při učení pomáhá.
Věra Váňová Krejčová: Já to vnímám tak, že individualizace vychází z myšlenky, že neexistují dva stejní lidé, dvě stejné děti, a na to je třeba reagovat. Podstata individualizace spočívá v tom, že od základu v té třídě nastavím podmínky, které zohledňování potřeb jednotlivých žáků umožní, aniž bych jako učitelka něco dělala. Třeba na úrovni mateřské školy mohu v té třídě vytvořit prostředí, v němž si děti mohou samy vybírat pomůcky, hračky, materiály, které je zajímají, a hrát si a učit se podle sebe, podle svého učebního stylu. Aby se toto mohlo dít, musím být jako učitelka v trochu jiné roli. Ve chvíli, když se snažím pracovat se skupinou 25 dětí frontálně a chci, aby mým tempem a mým přístupem dělali všichni to stejné, tak individualizaci blokuji. Ne že by takovéto okamžiky ve školce a škole nesměly být, jsou potřeba například když chci dětem najednou něco vysvětlit. Ale pro jejich efektivní učení potřebuji i poodstoupit a nechat to zkoumání na nich. Slýchám někdy námitky, že není možné ve třídě řešit každé dítě jednotlivě, protože jich tam je 30 a já se v tom okamžiku obrátím ke zbývajícím 29 zády. Jak toto vyřešit?
Věra Váňová Krejčová: Individualizace nerovná se individuální práce s jedním dítětem, učitel má těch dětí desítky. Potřebuje to ale vymyslet pro ně tak, aby to bylo co nejvíc šité na míru každému z nich. To se dělá těmi podmínkami a tím, že děti můžou spolupracovat a dělat si to z velké části po svém. A já jako učitelka pak samozřejmě přemýšlím i o rozmanité nabídce činností – aby i ty děti, co se učí přes pohyb a potřebují si všechno osahat, vyzkoušet, aby si tam našly to svoje. Aby se tato potřeba naplnila i těm, kdo potřebují vše na vlastní oči vidět, jsou vizuální. A tak dál.
Barbora Heřmanová: Neznamená to, že když máte ve třídě pětadvacet dětí, máte vymyslet pětadvacet různých možností. Jsou různé teorie, podle kterých jde lidi rozdělovat podle toho, jaký styl učení jim vyhovuje. Věrka už nastínila, že jsou třeba vizuální a verbální typy. Každý jsme nicméně jedinečný a nepatříme pouze do jedné škatulky. Tím, že uděláme tu nabídku, se do ní nějakým způsobem děti podle svých potřeb většinou napasují.
Jak se na hodinu připravujete vy?
Barbora Heřmanová: Myslím na to, že mám ve třídě introverty i extroverty, že je tam někdo, kdo potřebuje někde bokem sám více bádat a něco zkoumat, ale i někdo, kdo chce, aby ho bylo všude plno.
Kdybych vzala konkrétní jeden výstup v hodině, třeba pravidla při psaní koncovek u sloves ve shodě podmětu s přísudkem, tak si děti mohou navolit, jak k nim dojdou. Můžou to trénovat samostatně, nebo ve dvojici. Označovat základní skladební dvojici, zkoumat ta pravidla, přiřazovat k těm pravidlům, doplňovat ta i/y, rovnou si už psát svůj dopis nebo vyprávění, kde to použijí. Někdo to může dělat na chodbě, jiný ve třídě, na koberci, v lavici, se sluchátky v uších, na balónu u toho skákat nebo o tom se mnou diskutovat. Jedna věc, kterou nadnesu, se takto může roztříštit do různých možností. Aby toto mohlo probíhat, potřebuji podle toho já plánovat. Potřebuji ale s dětmi také vyhodnocovat, co potřebují, abych mohla nastavit další kroky. A musím jim důvěřovat, že si poradí.
Celý rozhovor čtěte na www.eduzin.cz