Foto: Ondřej Suchý, zdroj: Eduin
OSOBNOST VZDĚLÁVÁNÍ: Rozhovor s Milanem „Mikinem” Appelem vznikl v rámci série: Rozhovory s laureáty Auly slávy ceny EDUína. Na stránkách EDUinu najdete postupně bilanční rozhovory i s dalšími osobnostmi, které byly v minulých letech oceněny za svůj dlouhodobý a systematický přínos na poli vzdělávání.
Před pár lety odešel do důchodu, ale když se podíváte na jeho facebookový profil, vypadá to, že každý den zažívá nějaké nové, skvělé dobrodružství. Stejně jako dřív, v dobách, kdy byl oddílovým vedoucím a ředitelem jednoho z nejvýraznějších středisek volného času u nás, brněnských Lužánek. Kdo ho ovlivnil v dětství a proč je pro něj jedním z jeho pedagogických vzorů jeho dcera? Nejen o důležitosti důvěry a odpovědnosti při vzdělávání jsme si povídali s osobností volnočasové pedagogiky Milanem „Mikinem” Appelem. Protože se s Mikinem už nějaký čas známe, zachováme v rozhovoru tykání.
Když jsme se domlouvali na rozhovor, skoro pokaždé jsi měl na starosti některé ze svých vnoučat.
Vnoučata jsou taková odměna. Když jsi rodič, musíš s energií trochu šetřit. Je krásné, že teď si ta vnoučata můžu užít naplno, protože je pak můžu vrátit.
A bereš je na kroužky do Lužánek?
Ano, máme tam cirkusový kroužek pro děti od dvou let. Taková přípravka na cirkusový kroužek pro větší. Každou schůzku se naučíme nějakou cirkusáckou dovednost. Velký posun mi přijde v tom, že když jsem chodil s tím starším vnukem, bylo tam čtrnáct maminek a já a teď, když chodím s mladším, tak je tam devět maminek, čtyři tatínci a jeden děda. Ono se to nezdá, ale i těch pět chlapů tomu dá jinou chemii.
Jen tak spolu jít
Když ses teď dotkl mužského elementu ve výchově, s Prázdninovou školou Lipnice jsi spoluorganizoval kurz pro tatínky se syny. Co tě k tomu přivedlo?
S tím přišel kamarád. První ročník jsem tam vařil, teprve pak jsem se zapojil do lektorování. Základní sdělení toho kurzu je, že být tátou není otázkou vzdělávání, ale je to o tom, udělat si čas se synem skutečně být. Nemá to být spiklenecký kurz proti mamince nebo dalším sourozencům. Je to koncipované tak, aby ta dvojice na sebe měla dost času, třeba jen tak spolu jít a povídat si.
Proč rodič prostě nevezme svého syna na výlet, ale musí kvůli tomu vyhledat organizovaný kurz?
Ve skutečnosti to tak není. Jedou tam tátové, kteří o vztahu přemýšlí. Nějakým způsobem už to dělají, jenom se chtějí ujistit, že to je dobrá cesta nebo třeba hledají inspiraci. Vždy se na začátku bavíme o tom, jak svůj volný čas tráví. Abych uvedl příklad, jeden z tatínků třeba řekl, že spolu se synem chodí na ryby. Po krátké pauze ho jeho syn doplnil: a občas i nahodíme… Takže oni vědí, že je důležité spolu trávit čas jen tak. Ale jsou tam zároveň tátové, kterým se to nepodařilo v jejich prvním manželství dobře chytit, mají z toho špatné svědomí a teď mají druhou šanci. Jsou nejistí a mají pocit, že to tátovství by se mělo nějak učit. Ti očekávají, že přijedou na kurz a tam se dozvědí, jak být tátou. Ale o tom náš kurz není. Je tu spíš příležitost mluvit s ostatními o svých problémech a sdílet zkušenosti.
Tátové, ale i rodiče obecně, svoje děti také často podceňují. Tam ale najednou zjistí, že je jejich osmi nebo devítiletý syn schopen je se zavázanýma očima provést složitým terénem a připravit jim na konci snídani z připravených ingrediencí. Jsou často překvapeni, že se o ně synek dokáže postarat. Máme tendenci děti opečovávat, abychom je ochránili před nebezpečím, ale ti kluci toho sami dokážou strašně moc.
To ale může být důležité i pro maminky nebo jiné členy rodiny…
Podobné kurzy existují i pro mámy a dcery nebo pro rodiče s dětmi. Pro nás byl ale důležitý vztah otců a synů. Mezi tématy, která se tam probírají, se objevují například otázky hranic, mantinelů, otázky, jestli je dobré vychovávat z pozice síly. Je důležité, že si o tom tátové mohou popovídat s ostatními otci, protože se může stát, že díky tomu dokáží svůj názor přehodnotit. Ostatní otcové jsou pro účastníky mnohem věrohodnější, než když to někdo vykládá z pozice „odborníka”, což my stejně nejsme. Nevím, jestli vždy všichni odjíždějí s odpověďmi na všechny otázky, které si s sebou přivezli, ale dostali příležitost o nich mluvit.
Moje nosné téma v současnosti jsou však prarodiče a vnuci a to, že se do přírody dá chodit za každého počasí. Teď třeba máme v Prázdninovce zimní kurz „Krajinou snů” pro prarodiče a děti, ale nelyžujeme tam, spíš máme sněžnice a chodíme na výlety. Jde nám především o to, aby si dvojice bábi nebo děda s vnoučetem spolu užili čas. Zajímá mě mezigenerační sdílení. Máme program zaměřený na práci se ctnostmi – hledáme ctnosti v našich obyčejných životech a docela se nám to daří.
Dětem bychom měli dát důvěru
Dlouhá léta jsi také působil jako oddílový vedoucí a pořadatel táborů. Co by si děti měly z takového tábora odvézt?
Tábory mě celoživotně ovlivnily. Jako dítě jsem byl ještě předtím, než jsem vstoupil do skautu, dva roky členem čtenářského klubu časopisu ABC. To je úplně zapomenutá větev české pedagogiky. Tenkrát jsem nebyl odchovaný ani tak Foglarem, jako Vlastákem Tomanem zvaným Hadži a Galénem, kteří se v šedesátých letech rozhodli umožnit bandám dětí bez dospělého zažívat dobrodružství a nechat je, aby si samy organizovaly svůj čas. Toto je taková základní betonová deska, na které moje další pedagogické úsilí stojí.
Čtěte více na www.eduin.cz