foto: Magdaléna Mouralová, zdroj: Eduzín
Už nějakou dobu si říkám, že napíšu něco ke slovnímu hodnocení z pohledu rodiče. Když nám zrovna minulo pololetí, je docela vhodný čas. Rodičovskou zkušenost se školním hodnocením mám už poměrně dlouhou, s tím slovním ale jen rok a půl. Má dcera totiž po prvním stupni s klasickým známkováním (i když na známky nebyl kladen velký důraz) přešla na novou školu, kde se na vysvědčení a ve čtvrtletí kombinuje číselné hodnocení se slovním.
Sama učím na vysoké škole a mám také příležitost slovní hodnocení psát, i když se typicky týká jen konkrétních výstupů, jako jsou úkoly, seminárky, diplomky či články, a nikoliv prospívání v celém předmětu. Slovní hodnocení ostatně také občas dostávám, zejména ve formě recenzí a posudků. Díky této zkušenosti mám jednak slušnou představu o tom, jaké to je psát slovní hodnocení a kolik práce to představuje, ale také mám v živé paměti pocity, které člověk zažívá, když si čte hodnocení své práce.
V rodičovské pozici je to jiné, protože nejsem přímým účastníkem hodnocení (i když asi jsem jedním z jeho adresátů), ale jen divákem celého procesu. Mám proto větší odstup a asi i díky němu si najednou lépe uvědomuji některé obecnější rysy – jaké informace hodnocení přináší a jaké chybí, které aspekty fungují dobře a které hůře. A o tom právě chci psát.
Na prvním místě je nutné říct, že slovní hodnocení je celkově super a jako rodič si jeho existenci užívám. Ve škole mé dcery má podobu několika vět ke každému předmětu. Nese mnohem více informace než známky, a je proto pro mě nepoměrně zajímavější!
Vtipné je, jak různí učitelé/ky píší svá hodnocení za jednotlivé předměty hodně různě – někdo je osobní a jiný drží odstup, někdo používá vzletná a obrazná vyjádření, jiný se vyjadřuje suše, někdo je popisný a snaží se dokládat, někdo hlavně chválí, někdo zůstává jen u sumativního hodnocení (shrnuje, čeho bylo dosaženo), někdo zařazuje i prvky formativní (navrhuje, jak se do budoucna zlepšit). Možná by působilo profesionálněji, kdyby styl byl v rámci školy jednotnější – a umím si představit, že to tak na jiných školách je – ale já jsem popravdě docela ráda za tu různorodost, neboť reprezentuje různost vyučujících, jejich osobností a přístupu, a já si o nich můžu udělat jasnější představu. A prospívá to i komunikaci o škole v širší rodině, kdy prarodiče kladou otázky o učitelích, které pubertální vnučka uzná za hodny odpovědi, což vůbec není samozřejmé.
Slovní hodnocení by mělo být hlavně užitečné (když už se s tím učitelé/ky píší), primárně pro samotné děti, ale ideálně i pro nás rodiče a další případné čtenáře. To se někdy daří lépe a jindy hůře. Níže uvádím pár bodů, které mě nad formulacemi na vysvědčeních mé dcery napadly. Rozhodně není smyslem pranýřovat chyby a nedokonalosti, ale spíš pomoci tomu, aby vynaložená práce učitelů a učitelek měla co největší efekt. V dceřině škole už většinu uvedených připomínek ode mě dostali někdy dříve a jinými kanály (a jsem strašně ráda za to, že je zde vztah s rodiči nastavený tak, že zpětnou vazbu bez obav můžu dát). Teď cílím spíš na další učitele a učitelky, ostatně i já si z přemýšlení nad slovním hodnocením své dcery odnáším leccos pro svou pedagogickou praxi.
Celý článek čtěte na www.eduzin.cz