Foto: Ludvík Hradilek, zdroj: Eduzín
Peter Pöthe je dětský psychoterapeut a psychiatr, autor několika knih o dětské psychice. Jedním z okruhů jeho zájmu jsou úzkostné poruchy. Vydala jsem se proto za ním s jednoduchou otázkou: Jak být méně úzkostným rodičem? A když tuším, že úzkostný rodič jsem, jak s tím mohu pracovat?
Myslíte si, že jsou dnes rodiče více úzkostní než dříve?
To nevím. Ale vím, že část rodičů je úzkostných proto, že mají představu, jak být dobrým rodičem. Z ní si odvozují pocit vlastní hodnoty, dokonce až smysl života. Když se dítě nevyvíjí nebo nechová podle jejich představ nebo se přirozeně dějí věci, které rodiče nemají pod kontrolou – což je správně, tak by to mělo být, rodiče by neměli mít děti „pod kontrolou“– jsou potom úzkostní z toho, že ztrácejí pocit, že jsou dobří rodiče a cítí se tím ohroženi. Čili strach o dítě může být odvozen od strachu, že jako rodič selžu.
Může úzkostný rodič vychovat neúzkostné dítě, i když se o to bude úzkostně snažit?
Samozřejmě, že může, pokud si svou úzkost uvědomuje a dokáže ji oddělit od dítěte. Pokud vím, že se přehnaně bojím – například jsem velmi citlivý na to, jak mě vnímá okolí – nebudu reagovat, když budu mít pocit, že se moje dítě chová na veřejnosti hloupě nebo trapně, nebudu ho tím stresovat. Nebudu z toho dělat drama.
Zároveň často mluvíte o tom, že děti velmi citlivě reagují i na to, co my rodiče cítíme, aniž bychom si to třeba sami uvědomovali.
Ano, ale to se týká spíše rodičů, kteří prošli traumaty, v dětství zažívali život ohrožující nebo nějak špatné situace, například je jejich rodiče bili. Nebo se jim narodil příliš brzy sourozenec a oni museli potlačovat svoje emoce. Strach o sebe nemohli řešit s rodiči, protože například měli maminku, která na ně neměla čas. Takoví rodiče potom promítají svou úzkost do svého dítěte a nadměrně jej tím zúzkostňují. Dítě se potom identifikuje s rodičovskou úzkostí, protože si neumějí říct, aspoň dokud nejsou starší, že dospělí jsou hloupí. Děti budou v takovém případě automaticky věřit tomu, že nějaká hrozba existuje. Když se úzkostní rodiče například bojí pustit svého syna na kole dál než sto metrů od domu a chlapeček se do určitého věku logicky nedokáže svým rodičům mentálně postavit, může pak reálně žít v tom, že venku číhá nějaké hrozné nebezpečí. Potom může být o to víc vázán na svou matku a jí to navíc může vyhovovat, protože je ráda, že má syna pod kontrolou, nic mu nehrozí a zároveň má v tu chvíli zajištěný smysl života.
Čtěte více na www.eduzin.cz