Foto: Kateřina Lánská. zdroj: Eduzín
V ruce držíte dvě vysvědčení. Starší dítě přineslo z páté třídy papír plný čísel, mladší prvňačka zase list popsaný tím, co jí ve škole jde a kde by měla přidat. Do toho volá babička. „Tak co?“ ptá se.
Vy kouknete na vysvědčení a odpovídáte: starší tři dvojky a mladší… počkej… jo, už to vím… nejde jí odčítání, ale čte ukázkově. Píše se rok 2028 a na všech školách je od první do třetí třídy povinné slovní hodnocení. Tak by to alespoň mělo vypadat, pokud se uskuteční návrh, který si Ministerstvo školství a tělovýchovy vytyčilo jako cíl ve svém dlouhodobém záměru na roky 2023–2027.
Plánovaná povinnost slovního hodnocení rozděluje rodiče na dva tábory. Jedni to vítají. Nyní jim vadí, že když jejich dítě dostane trojku z matematiky, neřekne jim to vůbec nic o tom, co mu nejde. A vlastně to ani nedává žádný prostor pro zlepšení, protože známku už dostal. Když se to doučí, lepší nedostane.
Druhá skupina rodičů se zase bojí toho, že slovní hodnocení nebude vypovídající a dítě bude ztracené, protože se nebude moci srovnávat s vrstevníky. Obávají se, že dlouhému textu stejně nebude rozumět. Případně že slovní hodnocení bude vlastně jen takové pochlebování a dítě nebude motivovat k lepším výkonům.
A pravdu mají vlastně oba.
„Známe příklady ze zahraničí, kde se slovní hodnocení ve velkém zavádělo a pak se od něj zase ustupovalo,“ říká Veronika Laufková, expertka na hodnocení z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy s tím, že vždy záleží na konkrétní formě a provedení. „Co se příliš neosvědčilo, byly dlouhé texty, v nichž se opravdu mohlo stávat, že nadělaly více škody než užitku. Ať už tím, že nebyly správně napsané, nebo protože měl čtenář problémy je pochopit. V úvahu musíme brát také čtenářskou gramotnost adresátů,“ říká s tím, že pokud dítě nerozumí odborné školské mluvě nebo má problémy se čtením, stresovat ho může už jen to, že má před sebou dlouhý text.
Na druhou stranu, známky nám zase neříkají nic o tom, co dítě umí. Jestli se už naučilo násobit nebo jestli by mělo více číst. „Známky jsou takzvaná vnější motivace. Dítě se neučí, aby něco zjistilo, aby dosáhlo určitého cíle, například se naučilo odčítat přes desítku, protože to chce zvládnout a navázat na to v budoucnu. Učí se, aby v tu danou chvíli dostalo hezkou známku, kterou potěší učitele nebo rodiče,“ říká Laufková s tím, že známky mají ještě jeden výrazně negativní vedlejší efekt, i když doufejme neúmyslný. A sice rozdělují a nálepkují děti na jedničkáře a pětkaře.
Celý rozhovor čtěte na www.eduzin.cz