Foto: A studio Rubín. Zdroj: Eduzin.cz
Je jim třináct nebo patnáct let a světu moc nevěří. A lidi nemají důvěru v ně. Obvykle pocházejí z problematického rodinného prostředí a šance, že budou mít lepší život než jejich rodiče, není moc velká. Řeč je o dětech ve výchovných ústavech.
Jaké jsou nejčastější důvody toho, proč jsou vaši dramaterapeutičtí svěřenci v dětském domově?
Když se řekne dětský domov, představíme si děti bez rodičů. V tomhle případě se ale jedná převážně o děti ze sociálně znevýhodněného prostředí, které se do dětského domova dostaly buď z nařízení soudu, který je odebral rodičům, nebo kvůli diagnostikovaným poruchám chování. Útěky z domova, školní absence, drobné či větší krádeže nebo rvačky. Obecně se ale dá říct, že pobyt těchto dětí v dětském domově je většinou pokračováním problémů, které mají jejich rodiče.
Jací jsou? Liší se na první pohled nějak od běžných dětí?
Na první pohled vypadají jako běžní puberťáci. Teprve když je člověk více pozná, zjistí, že mají za sebou věci, se kterými se běžní puberťáci nesetkali. Někteří mají krom výchovných problémů vyplývajících z rodinné situace třeba ještě nějakou psychiatrickou diagnózu. Nejčastěji jsou to různě rozvinuté problémy s agresivitou.
Pamatujete si, jaké to bylo, když jste mezi ně přišel poprvé? To asi není jako stoupnout si před ukázněný divadelní soubor.
Moje první „angažmá“ byl diagnostický ústav v Dobřichovicích, zhruba před dvanácti lety. Neměl jsem žádné zkušenosti, dostal jsem skupinu asi sedmnácti dětí a měl jsem s ní pracovat hodinu a půl. Byl jsem tehdy hodně direktivní, protože jsem se bál, že se mi to celé rozjede.
Celý rozhovor čtěte zde.